spisovatelka, překladatelka, lingvistka

UKÁZKA
Akord dim
Akord dim (Gdim)
Přítomnost. To pro mne není časový interval, to není TEĎ, to je dotknutí. Dotyk času, prostoru, něčí ruky, Ne, tak to také není. Přítomnost je trojúhelník vytvořený z vrcholového a patečních klenáků. Vrcholový klenák klenby mé putující kaple jsou ti, kteří mne milovali za tohoto a milují i za onoho času. Ve snu mluvím s babičkou, řeč je sypaná do bezedna, které hlubinně cinká. Bezednost tedy není, jak tomu ale rozumět? Babička sedí za stolem v naší staré kuchyni, hřeben se jí smekl z vlasů hustých jako ovčí vlna, je klidná až do zlatova. Na nic se neptám. Ona sama mi říká slova, která jsou jenom dechem. Dýchá mi do tváře ten svůj nazlátlý klid. To, v čem se ocitám, je střed slova ANO.
Co když jsme přišli na svět, abychom milovali určité bytosti ne pro lásku samu, ale pro ten věčný dotek, tu věčnou přítomnost, pro kód, kterým nalézáme onen jas, prasílu v světle skrytou, prasílu viděnou jen skrze jistý závan.
Babička mi nalévá mléko ze staré černé konvice, kterou si kdysi (jak je to možné, že mi právě tato skutečnost zůstala tak přesně v paměti?) koupila na jarmarku, na brumovském náměstí, před parkem, kterému dává jistý neměnný řád socha svaté Trojice a jistou dynamičnost kašna, svoditelka vod. Mléko je bělmo bezhlasé a slepé. A já skrze ně vidím babiččinu starou ruku se širokým snubním prstenem. Když dolije, váhá. Nenaléhám, ona rozhodne, zda smím či ne. Smím. Piji a s každým polknutím ta bílá pracuje na své niti. Nesdělitelné.
Piji a ona se dívá. Nic než to. Dívá se na mne a já piji. Přítomnost. Světlo.
Co když je láska jediný způsob, jediný způsob, jak...
Andělé nám nebyli přiděleni jako strážci naší vydupané chůze na laně. Andělé nám čas od času podávají mléko, bezhlasé a nejvýmluvnější. Andělé naši žízeň znají dřív než my. Znají naše jména a my jejich. Bytelné zdi našeho starého domu se dávno sesuly, ale stavba je nesena nad prostorem.
Co když je láska jediný způsob, jak vejít za chrámovou oponu a nerouhat se.
Akord dim