UKÁZKA
| Akord dim
| Akord dim (Gdim)
Přítomnost. To pro mne není časový interval, to není TEĎ, to je dotknutí. Dotyk času, prostoru, něčí ruky, Ne, tak to také není. Přítomnost je trojúhelník vytvořený z vrcholového a patečních klenáků. Vrcholový klenák klenby mé putující kaple jsou ti, kteří mne milovali za tohoto a milují i za onoho času. Ve snu mluvím s babičkou, řeč je sypaná do bezedna, které hlubinně cinká. Bezednost tedy není, jak tomu ale rozumět? Babička sedí za stolem v na?í staré kuchyni, hřeben se jí smekl z vlasů hustých jako ovčí vlna, je klidná a? do zlatova. Na nic se neptám. Ona sama mi říká slova, která jsou jenom dechem. Dýchá mi do tváře ten svůj nazlátlý klid. To, v čem se ocitám, je střed slova ANO.
Co kdy? jsme při?li na svět, abychom milovali určité bytosti ne pro lásku samu, ale pro ten věčný dotek, tu věčnou přítomnost, pro kód, kterým nalézáme onen jas, prasílu v světle skrytou, prasílu viděnou jen skrze jistý závan.
Babička mi nalévá mléko ze staré černé konvice, kterou si kdysi (jak je to mo?né, ?e mi právě tato skutečnost zůstala tak přesně v paměti?) koupila na jarmarku, na brumovském náměstí, před parkem, kterému dává jistý neměnný řád socha svaté Trojice a jistou dynamičnost ka?na, svoditelka vod. Mléko je bělmo bezhlasé a slepé. A já skrze ně vidím babiččinu starou ruku se ?irokým snubním prstenem. Kdy? dolije, váhá. Nenaléhám, ona rozhodne, zda smím či ne. Smím. Piji a s ka?dým polknutím ta bílá pracuje na své niti. Nesdělitelné.
Piji a ona se dívá. Nic ne? to. Dívá se na mne a já piji. Přítomnost. Světlo.
Co kdy? je láska jediný způsob, jediný způsob, jak...
Andělé nám nebyli přiděleni jako strá?ci na?í vydupané chůze na laně. Andělé nám čas od času podávají mléko, bezhlasé a nejvýmluvněj?í. Andělé na?i ?ízeň znají dřív ne? my. Znají na?e jména a my jejich. Bytelné zdi na?eho starého domu se dávno sesuly, ale stavba je nesena nad prostorem.
Co kdy? je láska jediný způsob, jak vejít za chrámovou oponu a nerouhat se. |  |
|
|
