spisovatelka, překladatelka, lingvistka

UKÁZKA
Lektorský posudek na Abelovy děti
Zřejmou tendencí v Abelových dětech je posunutí formálního výrazu k básni v próze a smyslu celého básnění mezi jistotu, v níž žijeme, a nejistotu, s níž nás infikují otázky. Čteme s jakousi až radostí soužití možného s nemožným (imaginací reálného popisu): „Odhadla jsem místnost na čtyřikrát pět metrů“ se záznamem transcendentálního – přesahujícího realistické vědomé zkušenosti: „Křídla mohou mít různé podoby“. Nečteme poezii iluzivní... ale nečteme stejně tak básně antiiluzivní... Popelce opuchly nohy a až přijde princ, nevleze se do střevíčku, přesto věří na znamení...