spisovatelka, překladatelka, lingvistka

UKÁZKA
Denní menu
Budova je skoro hrozivá, temná. stěny ztěžka dýchají. Atrium je zaplaveno tlumeným světlem. Hedvika ho uvidí první. V matném světle holub připomíná odhozenou žehličku. Žije. Hedvika přikleká a nadzdvihne drátěná oka nad ním. Opatrně vyděšeného holuba vytáhne. Cítí v dlani, jak mu tluče srdce. Kdo by řekl, že něco tak maličkého a křehkého může mít tak veliký účinek na všechno kolem. Z vyděšeného tělíčka prýští mohutný proud síly, který dává věci do pohybu. Zatímco její ruka zůstává měkce otevřená a Hedvika cítí, jak v ní pulzuje krev,v ptáčeti se soustřeďuje tvrdá a rozhodující síla přírody.
...
Hedvika opatrně klade holuba (nebo je to holubice?) Gregorovi do ruky. Nepřemýšlí nad tím, proč to udělala. Dávný, nikdy nezapomenutý atavismus. Ruce, které držely živého tvora s tlukoucím srdíčkem, předávají ten život dál. Hedvika je plně v souladu se svým tělem. Potom sejde ze střechy a spěchá dolů pro nářadí.
...
Když se udýchaná vrací nahoru na střechu, holub v Gregorově ruce k ní obrací hlavu. Je to dokonalý tvor. Je krásný sám o sobě, nikoli tím, jak působí. Ještě je slabý, vyděšený. Teď zvolí stejné gesto Gregor. Holub tiše spočívá v Hedvičině dlani a potom se pomalu vypne k letu. Uletí bez díků, protože to není on, kdo by měl být za cokoli vděčný.
...
Hedvika vnímá Gregorovu blízkost, nic si neslibuje, nic si nepředstavuje, žádné plány nedělá. Jediné přání navíc by intenzitu a jedinečnost této chvíle změnilo v lačnost. Jejich ruce na okamžik a zároveň svým způsobem navždy spojil zachráněný holub. Zvláštní požehnání uděluješ, Bože.
Denní menu