UKÁZKA
| Denní menu
| Budova je skoro hrozivá, temná. stěny ztě?ka dýchají. Atrium je zaplaveno tlumeným světlem. Hedvika ho uvidí první. V matném světle holub připomíná odhozenou ?ehličku. ?ije. Hedvika přikleká a nadzdvihne drátěná oka nad ním. Opatrně vydě?eného holuba vytáhne. Cítí v dlani, jak mu tluče srdce. Kdo by řekl, ?e něco tak maličkého a křehkého mů?e mít tak veliký účinek na v?echno kolem. Z vydě?eného tělíčka prý?tí mohutný proud síly, který dává věci do pohybu. Zatímco její ruka zůstává měkce otevřená a Hedvika cítí, jak v ní pulzuje krev,v ptáčeti se soustřeďuje tvrdá a rozhodující síla přírody.
...
Hedvika opatrně klade holuba (nebo je to holubice?) Gregorovi do ruky. Nepřemý?lí nad tím, proč to udělala. Dávný, nikdy nezapomenutý atavismus. Ruce, které dr?ely ?ivého tvora s tlukoucím srdíčkem, předávají ten ?ivot dál. Hedvika je plně v souladu se svým tělem. Potom sejde ze střechy a spěchá dolů pro nářadí.
...
Kdy? se udýchaná vrací nahoru na střechu, holub v Gregorově ruce k ní obrací hlavu. Je to dokonalý tvor. Je krásný sám o sobě, nikoli tím, jak působí. Je?tě je slabý, vydě?ený. Teď zvolí stejné gesto Gregor. Holub ti?e spočívá v Hedvičině dlani a potom se pomalu vypne k letu. Uletí bez díků, proto?e to není on, kdo by měl být za cokoli vděčný.
...
Hedvika vnímá Gregorovu blízkost, nic si neslibuje, nic si nepředstavuje, ?ádné plány nedělá. Jediné přání navíc by intenzitu a jedinečnost této chvíle změnilo v lačnost. Jejich ruce na okam?ik a zároveň svým způsobem nav?dy spojil zachráněný holub. Zvlá?tní po?ehnání uděluje?, Bo?e. |  |
|
|
