spisovatelka, překladatelka, lingvistka

UKÁZKA
Tančila jsem v synagoze
Ouvertura
...už je slyšet ladění dešťů

Dějství první
Koho by Noe vzal na svou archu dnes?

Moto: Nechceš-li zůstat sám, musíš zuřit se šílenými (Petronius)

Je čtrnáctého ledna, pondělí, 18 hodin. Už dlouho zarputile prší, takový bezbarvý, nemluvný déšť. Voda je slepá a hluchá, ale má miliony chapadel a jazyků. Hmatá a olizuje. Teď třeba všechna okna, ale také střechu, dřevěné desky na horní palubě.
Není nic, co by nebylo poznamenáno vodou. Na obzoru se vlny lísají k nebeské báni. Zdá se, že je bezvětří, zato včera se vítr skoro zbláznil. Prádlo visící na šňůře v malé kůlničce zavířilo. Připomnělo mi jisté tance. Břišní tance, které jsem kdysi uměla, třebaže , ano, jistě, nevypadala jsem půvabně. Břišní tance, to není technika, to je způsob výpovědi.
Volají mě. Taky způsob výpovědi. Už jdu.
Jsme tu čtyři. Manžel Bernard, jeho otec rovněž Bernard a dcera Bernarda. Já jsem Františka. U nás v rodině se dávala jména svatých, pořád dokola. Měli jsme dvě Aloisie, protože ta první umřela mladá. Ale nepamatuji se ani na jednu. Byly už dospělé, když jsem se narodila. Maminčiny sestřenice. Dále dva Josefové, můj otec a jeho otec Dvě Andělky, ta starší nesla mladší ke křtu. A samozřejmě tu byly Marie, celkem tři: Maruška, Mařenka a Maňa. V našem městečku se každá Marie změnila v dospělém věku v Maňu. Napsané to možná nevypadá tak špatně.
Moji rodiče byli Josef a Františka. Jsem prvorozená, tak tedy také Františka. Prababička se jmenovala Metodějka. Neuvěřitelné jméno. Umřela v osmdesátém třetím, naši pak nechali udělat skromný pomníček a to jméno si na brumovském hřbitově můžete přečíst.
Vlastně už nemůžete.
Jedna tetka se jmenovala Filoména. Tetka Filuša. Byla porodní asistentka. Drobná žena, vypadala, že se pořád usmívá. Chodila si k mamince vypůjčovat knihy.
Všichni u nás byli vášniví čtenáři. Knížky četli i kradli. Ukrást knížku se nepovažovalo za nic špatného. Ten, komu jste ji vzali, ji přece už dávno přečetl. V našem městečku za mého dětství nebylo knihkupectví. Ani já jsem – teď si to uvědomuji – nikdy neuvažovala, odkud se knihy berou. Prostě někdo je má a jiným půjčuje. Dlouho jsem stejným způsobem vnímala i narození dětí. U nás se neříkalo, že žena porodila nebo dítě se narodilo. Pro tyto události platila jediná formulka: žena dostala děcko.
Tak moje babička dostala moji maminku a moje maminka mne. A klidně to opakovala, když si někdy vzpomněla na to, co bylo: Tenkrát, když jsem tě dostala...
Dnes má to sloveso jiný význam: Dostal jsem tě!
Devatenáctého dubna jsem dostala dceru Bernardu. V rodině mého muže už také moc nad jmény nepřemýšleli. Narodil ses na svátek Martina, budeš Martinem. Dítě si ve většině případů jméno doneslo. Tchán přišel na svět na den svatého Bernarda. Jeho syn dostal jméno po otci. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec, vidíte, moje dcerka je Bernarda. Chtěla jsem Rozárku nebo Bohdanku, ale zvykla jsem si. Bernarda. Zní to tak trochu, jako když se sypou kameny. A to právě miluji. Ty kameny. Dceru samozřejmě víc než kameny, ale sečteno dohromady, položeno na váhu, to už něco znamená. Dceři Bernardě bude letos osmnáct let. Ani se neptám, jak by svou plnoletost chtěla oslavit. Nikdo se v těchto dnech na nic neptá.
K večeři máme uzené. Tchán ( v duchu mu říkám děda, ale nahlas je to Bernardin. Připomíná to psa, ale on tak rozhodl, když se mu narodil syn) miluje uzené. Můj muž také. Bernarda také. Já uzené nemiluji, jenom je jím. Stálo by možná za to pouvažovat, co všechno přijímáme, ačkoli o to vůbec nestojíme. Pořád prší a déšť má zajímavou vlastnost: působí jako kvásek. Času nepřibývá, čas se nadouvá. Je ho najednou ošklivě moc. Zdá se, že Bůh má svérázný smysl pro humor. Pořád jsme se dřív oháněli, že nemáme čas. Teď si spíše říkáme, co s tolika hodinami.
Bernardin u stolu nemluví. Bernard také ne. Bernarda si při jídle čte. To znamená, že se budeme hádat. Bernard to nesnáší (čtení). Jí jím a vidím, že na mě nezbyl okurek. Jak je to možné? Přece mi ho nesežral Ares. To je na rozdíl od Bernardina opravdu pes. Malý, černým, stoprocentní voříšek. Nese jméno řeckého boha války. Je to náš třetí pes. Vždycky Ares. Pořád nevím, jestli to tvrdošíjné lpění na stejných jménech znamená věrnost tradicím nebo částečnou či dokonce úplnou tupost. To první jméno jsem vybírala já inspirovaná Iliadou. Druhé zase já, třetí už jaksi jen tak vyplynulo. Co pes, to Ares, co mužský, to Bernardin.









Tančila jsem v synagoze