UKÁZKA
| Tančila jsem v synagoze
| Ouvertura
...u? je sly?et ladění de??ů
Dějství první
Koho by Noe vzal na svou archu dnes?
Moto: Nechce?-li zůstat sám, musí? zuřit se ?ílenými (Petronius)
Je čtrnáctého ledna, pondělí, 18 hodin. U? dlouho zarputile pr?í, takový bezbarvý, nemluvný dé??. Voda je slepá a hluchá, ale má miliony chapadel a jazyků. Hmatá a olizuje. Teď třeba v?echna okna, ale také střechu, dřevěné desky na horní palubě.
Není nic, co by nebylo poznamenáno vodou. Na obzoru se vlny lísají k nebeské báni. Zdá se, ?e je bezvětří, zato včera se vítr skoro zbláznil. Prádlo visící na ?ňůře v malé kůlničce zavířilo. Připomnělo mi jisté tance. Bři?ní tance, které jsem kdysi uměla, třeba?e , ano, jistě, nevypadala jsem půvabně. Bři?ní tance, to není technika, to je způsob výpovědi.
Volají mě. Taky způsob výpovědi. U? jdu.
Jsme tu čtyři. Man?el Bernard, jeho otec rovně? Bernard a dcera Bernarda. Já jsem Franti?ka. U nás v rodině se dávala jména svatých, pořád dokola. Měli jsme dvě Aloisie, proto?e ta první umřela mladá. Ale nepamatuji se ani na jednu. Byly u? dospělé, kdy? jsem se narodila. Maminčiny sestřenice. Dále dva Josefové, můj otec a jeho otec Dvě Andělky, ta star?í nesla mlad?í ke křtu. A samozřejmě tu byly Marie, celkem tři: Maru?ka, Mařenka a Maňa. V na?em městečku se ka?dá Marie změnila v dospělém věku v Maňu. Napsané to mo?ná nevypadá tak ?patně.
Moji rodiče byli Josef a Franti?ka. Jsem prvorozená, tak tedy také Franti?ka. Prababička se jmenovala Metodějka. Neuvěřitelné jméno. Umřela v osmdesátém třetím, na?i pak nechali udělat skromný pomníček a to jméno si na brumovském hřbitově mů?ete přečíst.
Vlastně u? nemů?ete.
Jedna tetka se jmenovala Filoména. Tetka Filu?a. Byla porodní asistentka. Drobná ?ena, vypadala, ?e se pořád usmívá. Chodila si k mamince vypůjčovat knihy.
V?ichni u nás byli vá?niví čtenáři. Kní?ky četli i kradli. Ukrást kní?ku se nepova?ovalo za nic ?patného. Ten, komu jste ji vzali, ji přece u? dávno přečetl. V na?em městečku za mého dětství nebylo knihkupectví. Ani já jsem ? teď si to uvědomuji ? nikdy neuva?ovala, odkud se knihy berou. Prostě někdo je má a jiným půjčuje. Dlouho jsem stejným způsobem vnímala i narození dětí. U nás se neříkalo, ?e ?ena porodila nebo dítě se narodilo. Pro tyto události platila jediná formulka: ?ena dostala děcko.
Tak moje babička dostala moji maminku a moje maminka mne. A klidně to opakovala, kdy? si někdy vzpomněla na to, co bylo: Tenkrát, kdy? jsem tě dostala...
Dnes má to sloveso jiný význam: Dostal jsem tě!
Devatenáctého dubna jsem dostala dceru Bernardu. V rodině mého mu?e u? také moc nad jmény nepřemý?leli. Narodil ses na svátek Martina, bude? Martinem. Dítě si ve vět?ině případů jméno doneslo. Tchán při?el na svět na den svatého Bernarda. Jeho syn dostal jméno po otci. Vůbec se mi to nelíbí, ale nakonec, vidíte, moje dcerka je Bernarda. Chtěla jsem Rozárku nebo Bohdanku, ale zvykla jsem si. Bernarda. Zní to tak trochu, jako kdy? se sypou kameny. A to právě miluji. Ty kameny. Dceru samozřejmě víc ne? kameny, ale sečteno dohromady, polo?eno na váhu, to u? něco znamená. Dceři Bernardě bude letos osmnáct let. Ani se neptám, jak by svou plnoletost chtěla oslavit. Nikdo se v těchto dnech na nic neptá.
K večeři máme uzené. Tchán ( v duchu mu říkám děda, ale nahlas je to Bernardin. Připomíná to psa, ale on tak rozhodl, kdy? se mu narodil syn) miluje uzené. Můj mu? také. Bernarda také. Já uzené nemiluji, jenom je jím. Stálo by mo?ná za to pouva?ovat, co v?echno přijímáme, ačkoli o to vůbec nestojíme. Pořád pr?í a dé?? má zajímavou vlastnost: působí jako kvásek. Času nepřibývá, čas se nadouvá. Je ho najednou o?klivě moc. Zdá se, ?e Bůh má svérázný smysl pro humor. Pořád jsme se dřív oháněli, ?e nemáme čas. Teď si spí?e říkáme, co s tolika hodinami.
Bernardin u stolu nemluví. Bernard také ne. Bernarda si při jídle čte. To znamená, ?e se budeme hádat. Bernard to nesná?í (čtení). Jí jím a vidím, ?e na mě nezbyl okurek. Jak je to mo?né? Přece mi ho nese?ral Ares. To je na rozdíl od Bernardina opravdu pes. Malý, černým, stoprocentní voří?ek. Nese jméno řeckého boha války. Je to ná? třetí pes. V?dycky Ares. Pořád nevím, jestli to tvrdo?íjné lpění na stejných jménech znamená věrnost tradicím nebo částečnou či dokonce úplnou tupost. To první jméno jsem vybírala já inspirovaná Iliadou. Druhé zase já, třetí u? jaksi jen tak vyplynulo. Co pes, to Ares, co mu?ský, to Bernardin.
|  |
|
|
