spisovatelka, překladatelka, lingvistka

UKÁZKA
Obraziště
Skoro dvě hodiny ráno. Z některého bytu crčí proud vody a Oliva je najednou definitivně vzhůru. Chce do koupelny a střetne se s Adamem.
Už zase, řekne Adam. Znamená to: zas čekáš, zas nespíš, zas mne ženeš do pozice kajícníka, kterým nejsem. Nech mě, mami.
Chceš jíst?
Nemám hlad.
Jak to, že nemáš hlad? Byls venku celé odpoledne.
Nemám hlad, co ti zas na tom vadí?
Johana může být tak dlouho venku?
Nebyl jsem s Johanou. Doktor měl narozeniny,.a tak mě pozval
Proč mi neřekl?
Jak to mám vědět? jsi s ním každou chvíli, měla sis to zařídit.
No samo. O to ti jde Držet mě furt na řetězu.
Ty jsi tak na řetězu! To už je výsměch. Máš víc volnosti, než je zdrávo.
Tak mě pusť z triedru. Sleduješ mne i na dálku, já to cítím pod kůží.

Oliva smaží vajíčka (třebaže on si je nakonec nevezme, nemá hlad) a prožívá protichůdné pocity. Vždyť mu tady posluhuji, vyčítá on, ne já, jsem naprosto bezmocná, co se to s námi stalo? Copak Adam ve své touze zůstat volný, jak jen je to možné, nevidí, že se trápím? On nezná meze, ale neznám ji ani já. Chci ho mít na očích, ale kdyby skutečně všechny dny prožíval tady v bytě, upoutaný na křeslo a na obrazovku, kdyby mě s úlevou vítal, tak už jsi tu, mami, bylo mi tu smutno, nemůžeš přijít zítra o něco dřív... To bys chtěla? Vědomí, že zatím co ty lítáš bůhvíkde, on sedí a čeká. Nenávidíš čekání, neumíš čekat, on je po tobě. On potřebuje pohyb – a hledá svůj způsob pohybu.
Jenže strach, ten strach už nejde odehnat. každé zabrzdění auta pod okny ji vyloupne z oka jas.
Ty si nevezmeš, nač jsem to dělala?
To nevím, řekl jsem, že nechcu nic.

Tak už běž spát, Adame. neusnu, dokud se u tebe svítí. A zítra mě čeká těžký den.
Obraziště