UKÁZKA
| Ábelovy děti
| Ale já se jmenuji Ábelova dcera,
právě ta, která nečiní zlo, která
miluje bli?ní...
V?elidská láska je podstavec z kamene.
neříkám nikomu křivá slova, proto?e
polednice se ohlí?ejí,
mají v rukou páchnoucí hnětýnky...
Já nechci bláto!
Nesu si v erbu Ábelových dětí
dávnou vzpomínku a blázna Jo?ka,
vysmívaného při dračkách peří,
při homolách, to jest hostinách.
Blázen Jo?ek nahánějící ?enské na poli.
??astný, kdy? prchaly, nebo? pak tajně
drtil jejich stopy stejnými pohyby jako
mu?i ?enská ňadra,
zatímco jiní ?lapou po těch stopách
jako po leklýchrybáh.
Potkala jsem ho na začátku prázdnin
??astná z přicházející svobody,
připravena dělit se o toto ?těstí
poslu?na zákonu, který přikazuje, ale netu?í...
JÁ VÍM, ?E SE VÁS NEMUSÍM BÁT.
VY PŘECE NIKOMU NEUBLI?UJETE.
...NIKOMU NEUBLI?UJETE...
Snad nikdo nemohl být krutěj?í.
Jo?ek - nádoba bez esence,
nádoba s ura?eným hrdlem
měl u? jen to své schoulené, vylhané zlo.
Potácel se je?tě dlouho
a před smrtí se mu podařilo vhodit
holátko do vřlé polévky.
Zapáchající dobrota se chce opláchnout
i v zlořečené tůni. |  |
|
|
