spisovatelka, překladatelka, lingvistka

UKÁZKA
Ábelovy děti
Ale já se jmenuji Ábelova dcera,
právě ta, která nečiní zlo, která
miluje bližní...
Všelidská láska je podstavec z kamene.
neříkám nikomu křivá slova, protože
polednice se ohlížejí,
mají v rukou páchnoucí hnětýnky...
Já nechci bláto!

Nesu si v erbu Ábelových dětí
dávnou vzpomínku a blázna Joška,
vysmívaného při dračkách peří,
při homolách, to jest hostinách.
Blázen Jošek nahánějící ženské na poli.
Šťastný, když prchaly, neboť pak tajně
drtil jejich stopy stejnými pohyby jako
muži ženská ňadra,
zatímco jiní šlapou po těch stopách
jako po leklýchrybáh.

Potkala jsem ho na začátku prázdnin
šťastná z přicházející svobody,
připravena dělit se o toto štěstí
poslušna zákonu, který přikazuje, ale netuší...

JÁ VÍM, ŽE SE VÁS NEMUSÍM BÁT.
VY PŘECE NIKOMU NEUBLIŽUJETE.
...NIKOMU NEUBLIŽUJETE...

Snad nikdo nemohl být krutější.
Jošek - nádoba bez esence,
nádoba s uraženým hrdlem
měl už jen to své schoulené, vylhané zlo.

Potácel se ještě dlouho
a před smrtí se mu podařilo vhodit
holátko do vřlé polévky.

Zapáchající dobrota se chce opláchnout
i v zlořečené tůni.
Ábelovy děti